V předchozím článku „Odškodnění duševních útrap – 1. část“ jsme představili specifický nárok na odškodnění za způsobenou citovou újmu v souvislosti s usmrcením blízké osoby. Definovali jsme si pojem duševní útrapy, formu a význam odškodnění a zmínili jsme okamžik vzniku nároku na odškodnění, kdy se z pozůstalých a blízkých osob stávají sekundární oběti.
V dnešním článku se zaměříme na uplatnění nároku na odškodnění duševních útrap a na některá kritéria zohledňovaná soudem pro stanovení výše odškodnění.
Pro zjednodušení si můžeme případ uplatnění nemajetkové újmy představit jako nároky pozůstalých z tragické dopravní nehody.
Deliktní odpovědnost za škodu
Odpovědnost za škodu je posuzována dle základních prvků právní konstrukce občanskoprávní odpovědnosti. Na jedné straně musí stát (a) porušení povinnosti vyplývající ze zákona a na straně druhé (b) vznik škody a současně musí mezi nimi existovat příčinná souvislost, tedy mezi (a) a (b). U deliktní odpovědnosti přistupuje ještě zavinění.
Přeneseno na náš případ – pokud řidič osobního automobilu způsobí dopravní nehodu (poruší dopravně-správní předpisy) tím, že narazí do jiného automobilu, přičemž následkem tohoto dojde k usmrcení třetí osoby (primární oběti), bude pozůstalým po této primární oběti odpovídat za škodu (zde nemajetkovou újmu sekundárních obětí) v režimu deliktní odpovědnosti. Protože je v dané věci posuzováno i zavinění, může se řidič z povinnosti nahradit nemajetkovou újmu vyvinit tím, že prokáže absenci svého zavinění. Ovšem v případě tragické dopravní nehody bude s řidičem zahájeno trestní řízení a okolnosti, z nichž bude možné usuzovat vinu řidiče, budou v trestním spise zdokumentovány. Prokázat poté vyvinění v řízení o odškodnění duševních útrap bude pro řidiče téměř nemožné.
Kdo, jak a vůči komu nárok uplatňuje
Vznést nárok na náhradu nemajetkové újmy za prodělaná duševní strádání v souvislosti s úmrtím blízké osoby mají především sekundární oběti. Manžel, rodiče, děti nebo jiné osoby blízké usmrcené osoby, které pociťují tytéž útrapy. Osobami blízkými jsou zejména příbuzní v řadě přímé, sourozenec, manžel/ka, švagr/ová, nebo osoby, které spolu trvale žijí.
Okruh osob způsobilých žádat o odškodnění rozšiřují i osoby v rodinném poměru nebo obdobném poměru. Jde o vzdálenější příbuzné (strýcové, tety, bratranci či sestřenice), kteří jsou za osoby blízké považováni s podmínkou, že újmu primární oběti důvodně pociťují jako sobě vlastní.
Nárok na odškodnění duševních útrap lze projednat v samostatném soudním řízení. Je-li se škůdcem (v našem případě viníkem dopravní nehody) zahájeno trestní řízení, nárok se uplatňuje u soudu v rámci této věci (jedná se o společné projednání tzv. adhézní řízení). Pokud nárok projednán není v trestním řízení nebo je pozůstalý odškodněn jen z části, tak se o nemajetkové újmě rozhoduje k návrhu pozůstalého v občanskoprávním řízení před okresním soudem.
Některá zohledňovaná kritéria pro odškodnění
Zákonná kritéria při určování náhrady nemajetkové újmy nejsou stanovena. Je proto na soudci v každém jednotlivém případě, aby při své úvaze o výši újmy vzal v potaz veškeré okolnosti daného případu a zasadil je do rámce „přiměřenosti“. Z rozhodnutí soudů vyšších instancí přitom vyplývá jasný požadavek, aby výše náhrady odrážela obecně sdílené představy o spravedlnosti a slušnosti. I soudce však musí najít určitá objektivní hlediska, která mohou být východiskem pro stanovení náhrady. Panovat by měl princip proporcionality mezi zvažovaným odškodněním v konkrétním případě a již přiznanými nároky v obdobných případech.
Okolnosti pro určení výše náhrady nemajetkové újmy soudem můžeme rozdělit následovně:
Okolnosti na straně pozůstalého:
- intenzita vztahu se zemřelým
- věk zemřelého a věk pozůstalého
- otázka hmotné/existenční závislosti pozůstalého na zemřelém
- morální zadostiučinění ve formě právního postihu (omluva, správní postih či trestněprávní sankce)
Okolnosti na straně viníka/žalovaného v občanskoprávním řízení:
- míra zavinění, příp. míra spoluzavinění zemřelého
- postoj viníka k věci, jeho lítost, omluva apod.
- dopad do sféry viníka
- majetkové poměry viníka
Kvalita (intenzita) vztahu pozůstalého a zemřelého je při stanovení výše náhrady klíčová. Čím intenzivněji rozvinutý a silný vztah byl, tím vyšší je způsobená újma ztrátou milované osoby a odškodnění by na tuto skutečnost mělo plně reflektovat.
Postoj viníka hraje v posuzování výše náhrady také značnou roli. Vstřícné chování k pozůstalým, projevy lítosti a nabídky pomoci (často i opakované), jsou okolnostmi, které mohou na pozůstalé působit satisfakčně. Naopak lhostejnost, arogance, bezcitnost a svalování viny na zemřelého, může újmu sekundárních obětí ještě prohloubit.
Nejvíce diskutovaným a taktéž kritizovaným kritériem jsou majetkové poměry viníka. Přihlédnuto k majetkovým poměrům viníka by mělo být vždy výhradně z pohledu možnosti reálného uspokojení přiznaných nároků pozůstalým. Což tedy znamená, že pro viníka by výše stanovené náhrady neměla být nesplatitelná a z ekonomického hlediska likvidační. Naopak pozůstalí mají očekávat výši náhrady přiměřenou, působící satisfakčně, nikoli vyšší jen z důvodu, že je viník značně majetný.
O výši náhrady, jejího hrazení pojišťovnou či samotným viníkem bude pojednáno v dalším článků této minisérie.
Pokud máte jakékoli dotazy vztahující se nárokům na odškodnění duševních útrap při úmrtí blízké osoby, neváhejte se na nás obrátit.