Soudní dvůr EU se v nedávno vydaném Rozsudku ve spojených věcech C-807/18 a C-39/19 poprvé vyjádřil k aplikaci nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/2012 o, ve kterém byl poprvé zakotven pojem neutralita internetu.
Internetová neutralita
Nařízení 2015/2120 se vztahuje především na poskytovatele služeb přístupu k internetu a provozovatele sítí elektronických komunikacích při poskytování veřejně dostupné služby přístupu k internetu (Internet Service Provider).
Podstatou nařízení je zavedení podmínek, na základě kterých musí poskytovatele internetu zacházet se všemi přenášenými daty rovnocenně a nezávisle na jejich obsahu, původu a cíli. Konečný zákazník tak nemá být svým poskytovatelem jakkoliv omezován v tom jaká data bude prostřednictvím poskytovaného internetového připojení využívat. Jednotlivé webstranky nebo online aplikace nesmějí být poskytovatelem zvýhodňovány před jinými. Jako příklad těchto omezení může být snížení přenosové rychlosti nebo úplné blokování některých poskytovatelů internetového obsahu.
Kromě jednoznačných zásahů do nařízením definované „internetové neutrality“ se v praxi objevovali i případy, u kterých nebylo zcela jasné, zda nařízením stanovená pravidla porušují, anebo nikoliv. Jedním z těchto případů i obchodní praktika tzv. „zero ratingu“, se kterou se mohli setkat uživatelé datových tarifů i v ČR a která spočívá v tom, že některá data nejsou zákazníkům účtována v standardním tarifu, ale mají za určitých podmínek „nulový tarif“, zákazníkům pak jejich využívání nečerpá data z předplaceného datového tarifu. Typicky se tedy jedná o nabídky, na základě kterých mohou zákazníci využívat služeb hudebních aplikací (např. Spotify) nebo video aplikací (např. YouTube) nad rámec svého datového tarifu a i po jeho vyčerpání.
Uvedenou praktikou, která bývá označovaná za pozitivní diskriminaci, se zaobíral i soudní dvůr EU v předmětném rozhodnutí.
O co v rozhodované věci šlo
Rozhodnutí soudního dvora bylo vydáno ve věci maďarského poskytovatele přístupu k internetu společnosti Telenor. V rámci služeb, které nabízí svým zákazníkům, poskytoval právě i dva balíčky preferenčního přístupu nazvané „nulový tarif“, u kterých přenos dat některých konkrétních služeb a aplikací nebyl započítáván do datového objemu zakoupeného zákazníky.
Po vyčerpání předplaceného objemu dat kromě toho tito zákazníci mohou zmíněné konkrétní aplikace a služby i nadále neomezeně využívat, zatímco u ostatních dostupných aplikací a služeb dochází k blokování nebo zpomalení provozu.
První rozhodnutí ve věci přijal maďarský úřad pro komunikace a média, který konstatoval, že tyto balíčky odporují obecné povinnosti rovného a nediskriminačního nakládání s provozem uvedené v čl. 3 odst. 3 nařízení 2015/2120, a že společnost Telenor musí nabídku těchto balíčků služeb ukončit.
Následně se společnost Telenor proti rozhodnutím bránila podáním žalob u příslušného soudu v Budapešti, který věc předložil Soudnímu dvoru EU se žádostí o rozhodnutí v předběžné otázce.
Rozsudek soudního dvora
V rozsudku ze dne 15. září 2020 velký senát Soudního dvora vykládal nařízení 2015/2120, v němž je zakotvena základní zásada otevřenosti internetu („neutralita internetu“), poprvé. (celé znění rozsudku dostupné zde )
Co se týče výkladu čl. 3 odst. 2 nařízení 2015/2120 ve spojení s čl. 3 odst. 1 tohoto nařízení, Soudní dvůr poznamenal, že druhé z těchto ustanovení uvádí, že práva, která zaručuje koncovým uživatelům služeb přístupu k internetu, mají být vykonávána „prostřednictvím [jejich] služby přístupu k internetu“, a že první z těchto ustanovení vyžaduje, aby taková služba nevedla k omezení výkonu těchto práv.
Poté, co Soudní dvůr v této souvislosti uvedl celou řadu všeobecných informací ohledně smyslu pojmů „dohody“, „obchodní praktiky“ a „koncoví uživatelé“ , které jsou uvedeny v nařízení 2015/2120, konstatoval, že uzavírání dohod, na jejichž základě si dotyční zákazníci pořizují balíčky služeb, které kombinují „nulový tarif“ a opatření spočívající v blokování nebo zpomalování provozu při využívání služeb a aplikací, na které se tento „nulový tarif“ nevztahuje, může omezovat výkon práv koncových uživatelů ve smyslu čl. 3 odst. 2 tohoto nařízení na podstatné části trhu. Takové balíčky služeb totiž mohou rozšířit využívání zvýhodněných aplikací a služeb a zároveň omezit využívání ostatních dostupných aplikací a služeb, a to vzhledem k opatřením, kterými poskytovatel služeb přístupu k internetu posledně uvedené využívání technicky ztěžuje, či dokonce znemožňuje.
Soudní dvůr kromě toho podotkl, že čím více zákazníků uzavře takové dohody, tím spíše může kumulovaný dopad těchto dohod s ohledem na jejich rozsah vést ke značnému omezení výkonu práv koncových uživatelů, či dokonce k ohrožení samotné podstaty těchto práv.
Soudní dvůr kromě toho rozhodl, že jelikož opatření spočívající ve zpomalování nebo blokování provozu nejsou založena na objektivně odlišných požadavcích určitých kategorií provozu na technickou kvalitu služeb, nýbrž na cílech obchodní povahy, je třeba mít za to, že jsou s uvedeným ustanovením jako taková neslučitelná. Takové balíčky služeb, jako jsou balíčky služeb posuzované předkládajícím soudem, tudíž v obecné rovině mohou odporovat jak odstavci 2 článku 3 nařízení 2015/2120, tak odstavci 3 tohoto článku, přičemž vnitrostátní příslušné orgány a soudy je mohou z hlediska druhého z těchto ustanovení přezkoumávat bez dalšího.
Zdroj: tisková zpráva soudního dvoru EU
Výkladové stanovisko Českého telekomunikačního úřadu k aplikaci nařízení 2015/20120 dostupné zde.
Pokud byste potřebovali pomoci s posouzením otázky týkající se práva IT, neváhejte se na nás obrátit.
